pondělí 20. května 2013

ČJ MO 14: Milan Kundera - Směšné lásky


Název díla:
Směšné lásky

Autor:
Milan Kundera
- oficiální literatura, postmodernismus
- fenomén
- vstoupil do komunistické strany (dodnes mu to je zazlíváno), byl profesorem na FAMU – říká se, že donášel na své studenty
- 1975 – emigroval do Francie, 1979 – bylo mu odebráno české občanství
- do Čech nejezdí, v posledních letech nedovoluje své knihy překládat do ČJ
- „Z románu nelze udělat film“
- v roce 1968 se jako jeden z předních představitelů reformního proudu KSČ aktivně účastnil
pražského jara – zakázáno publikovat
- vyučoval na univerzitách v Rennes a v Paříži, své romány postupně začal psát francouzsky
- jeden z nejpřekládanějších autorů
- další díla: Žert (absurdita stalinistického režimu 50. let v Československu, hlavním tématem je snaha o pomstu), Nesnesitelná lehkost bytí (postmoderna, osudy dvou partnerských dvojic), Nesmrtelnost (tématem je lidská touha po nesmrtelnosti – Faust)

Charakteristika díla:
- sbírka 7 povídek (původně 10, ale Kundera je v novém vydání vyňal)
- 1963 – sešity, knižně 1970
- otevřené konce
- lásku nezesměšňuje, jen ukazuje, že nemusí být vždy vážná
- intelektuální prostředí 60. let 20. století

Námět
- láska, vztahy

Téma:
- láska (chápána jako iluze) – konflikty mezi 2 pohlavími, život (komedie), občas se lidé dostanou do situací, za které nikdo nemůže

Hlavní postavy:
- 2 typy hrdinů:
                - muži, kteří touží po ženě, kterou nemají
                - muži, kteří jsou ve svém vztahu lehkovážní

Jazyk:
- spisovný, občas nespisovný v přímé řeči

Styl:
- umělecký
- druh: próza, žánr: povídky
- vyprávěno er-formou nebo ich-formou

Kompozice:
- chronologický postup, občas retrospektivní vsuvky
- srozumitelný jednoduchá jazyk – všichni mu porozumí, ale složité věty
- každá povídka rozdělena na kapitoly (jména nebo čísla)

 Děj:
Nikdo se nebude smát
Hlavní postavou a zároveň vypravěčem celého příběhu je mladý muž přednášející na fakultě dějiny umění. Jako recenzent interpretací dějin umění je jednoho dne požádán jistým panem Zátureckým, aby sepsal pozitivní posudek jeho teoretické práce o Mikoláši Alšovi. Doufá totiž, že tento posudek ovlivní jiné lidi, práce bude otisknuta a vynese mu vědecké uznání. Jenže daná práce je nehodná otištění a vypravěč se nechce stát jeho katem. Protože však nemá odvahu mu to říci, neustále před neodbytným panem Zátureckým prchá. Začne překládát přednášky a na jeho hlavu se díky tomu valí
problémy s vedením univerzity, které se domnívá, že přednášky ani neproběhly. Pan Záturecký je ovšem
stále neoblomný a nadále požaduje o sepsání posudku. Vypravěč se však neodvažuje práci sepsat a stále před ním utíká a skrývá se. Nakonec pana Zátureckého obviní i ze sexuálního obtěžování jeho milenky
Kláry a doufá tak, že se ho konečně zbaví. Tyto lži však potom mají velké následky - mladík se sice zbaví
otravného vědce, ale příjde jak o svoji Kláru, tak i o místo na fakultě. I přes tento tragický konec má
povídka spíše humorný podtext.

Symposion
Děj se odehrává v noci během služby v nemocnici. Sledujeme rozhovory mezi 5 osobami: doktorem Havlem, sestrou Alžbětou, primářem, doktorkou a medikem Flajšmanem. Během diskuse se rozvíjí filosofické úvahy o lásce, ženách a erotice. Přiopilá sestra Alžběta začne předvádět fiktivní striptýz a poté, co se stane terčem posměchu, dotčeně odchází. Její představení dá nový podnět k debatě. Později najdou nahou a plynem přiotrávenou Alžbětu v pokoji. Naštěstí se jim podaří ji zachránit. Každý si ale o jejím činu myslí něco jiného. Podle doktorky se jednalo o nehodu; podle primáře to byla demonstrace, aby věděli, že Alžběta má krásné tělo; podle Havla se chtěla doopravdy zabít a podle Flajšmana to byl důkaz její čisté lásky k němu. Po této události se opět vracíme k diskusi a tentokrát se vynořují otázky života a smrti v podání ženy.

Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým
Starší žena jede jako každý rok navštívit hrob svého manžela. Poté, co se dozví, že hrob byl zrušen, rozmrzele se prochází po neznámém městě. Shodou náhod narazí na bývalého milence, který je ovšem podstatně mladší než ona. Mladík ji pozve k sobě domů, kde nad sklenkou vzpomínají na staré časy. Žena si uvědomuje, že je podstatně starší než muž a vede debatu o stáří. Mladík jí její stáří popírá a tvrdí, že je stále krásná jako kdysi, i když sám je znechucen její proměnou ve starou ženu. I přes toto znechucení se s ní chce pomilovat. Žena odmítá; jednak kvůli svému stáří a jednak kvůli představám, co by si o ní pomyslel její syn. Nakonec ze sebe shazuje tyto pocity a mladíkovi se poddává.

Doktor Havel po dvaceti letech
Doktor Havel má problémy se žlučníkem, a proto odjíždí na tři týdny do lázní. Jeho žena-herečka je velmi
žárlivá, a proto je ráda, že jejího muže bude léčit doktorka Františka, která zrovna nepatří mezi přitažlivé
ženy. I přesto mu do lázní pošle dopis, z něhož je cítit její žárlivost. Doktor v lázních potká redaktora
lázeňského časopisu. Redaktor mu říká, že by chtěl udělat rozhovor s jeho ženou (která podle jeho informací
má za Havlem přijet). Potom se dozví od doktorky Františky, co je vlastně doktor zač – je to kapacita a
navíc sukničkář. Žádná z žen, které jsou v lázních, se po doktorovi ani neohlédne, doktor volá své ženě
domů, že se mu stýská a chce, aby přijela. Doktor Havel dává redaktorovi rady, co se týče žen. Redaktor
chce, aby doktor ohodnotil jeho novou dívku, pozve ho tedy na večeři. Doktor mu říká, že jeho dívka není
žádná krasavice a že je hrozně upovídaná. Radí mu, aby se dal dohromady s doktorkou Františkou, jež je
prý krásná, i když to není na první pohled vidět. Redaktor ho poslechne. Když se doktor se ženou procházejí
lázněmi, lidé se za nimi otáčejí (poznávají známou herečku). Krátká návštěva jeho ženy ho proměnila v očích
ostatních žen, které o něj začaly jevit zájem a doktor jim vyšel vstříc (sukničkář jeden).

Zlaté jablko věčné touhy
Hlavními hrdiny příběhu jsou dva přátelé. Jedním z nich je vypravěč celého příběhu, druhým
jeho přítel Martin. Martin je v očích vypravěče považován za profesionálního svůdníka žen. Mladík se
tedy nechává táhnout za erotickými dobrodružstvími s Martinem a doufá, že mu bude také nějaká žena
dopřána. A tak můžeme sledovat jeden z jejich pokusů, o dobrodružství s ženami. Martin má ale
manželku, kterou nadevše miluje, a proto celou honitbu za ženami považuje spíše za jakousi hru.
 Falešný autostop
Dívka se svým chlapcem odjede na týden na dovolenou do hor. Při cestě jim začne docházet benzín.
Dívka donutí svého chlapce, aby zastavil u benzínové pumpy s připomínkou, že by pak musela zase jít
stopovat s kanistrem. Oba se pak začnou bavit (s větší, či menší dávkou žárlivosti) o tom, jak dívka
stopovala, nebo jak mladík jezdil sám a bral stopařky.
Když pak má mladík vzít svou dívku zpět do auta, začnou si hrát na stopařku ( na vypočítavou svůdnici) a
řidiče auta ( primitivního děvkaře ), který jí sveze. Takto hrají tuto hru až do té doby, kdy mladík zaveze
„stopařku“ do jednoho pochybného hotelu, kde budou ve své hře pokračovat, dokud mladík znechucený
chováním své dívky se s ní po dlouhém ponižování nevyspí.
Příběh končí tak, že se nešťastná a plačící dívka pokouší přesvědčit svého chlapce, že ona je ona.

Eduard a bůh
Eduard je vesnický učitel, který chodí s katoličkou Alicí. Chce získat její tělo, ona to však odmítá kvůli
víře. Proto ze sebe začne dělat horlivého katolíka a doufá, že tak Alici získá. V době komunismu nejsou
však katolíci moc vítáni, a tak Eduard začne mít problémy s vedením školy. Aby zabránil vyhození ze
školy, začne lichotit ředitelce. Té se Eduard zalíbí a dojde k jejich bližšímu seznámení. Nakonec Eduard
dosáhne svého i s Alicí, ale poté zjistí, že to byla velká chyba a že se tím jejich vztah pokazil. Rozloučí se
s ní, i když toho v zápětí velmi lituje. Na tomto příběhu je paradoxní, že i když Eduard v Boha nevěří,
dále se jím zabývá a přemýšlí o něm.

Další zpracování:
- 1965- Nikdo se nebude smát (Hynek Bočan)
- 1969- Já truchlivý bůh (Antonín Kachlík)
- 1968- Žert (Jaromil Jireš)
- 1988- nesnesitelná lehkost bytí (USA)

sobota 18. května 2013

ČJ MO 13: Homér - Odysseia


Název díla:
Odysseia

Autor:
Homér (9.-8. stol. př. n. l.)
- slepý básník řecké archaické doby
- neví se, zda skutečně všechna díla jemu připisovaná napsal
- legendu o Homérovi zaznamenal v 5. stol. př.n.l. Herodotos (významný antický historik, Cicero jej nazval otcem dějepisu)
- další díla: epos Illias (trojská válka), Válka žab a myší (směšnohrdinský epos parodující Illias)
- mezi Illiadou a Odysseiou leží jazykově 50 let – je nepravděpodobné, že by obě díla napsal, přesto se mu připisují

Charakteristika díla:
- starověký mytologický epos
- základ dobrodužného zábavného románu i pikareskního románu (o putování hrdiny a jeho dobrodružstvích – např. don Quijote)
- vznik v cca 7.-8. století př.n.l.
- překlad: Rudolf Mertlík
- ve své době byly Homérovy eposy vysoce ceněny a přednášeny při důležitých událostech

Kontext autorovy tvorby:
- Homér je autorem dvou děl (Ílias a Odyssea), která byla napsána ve stejném období
- Odyssea je oproti Íliadě moderněji strukturována a je předznamenáním antického a moderního románu
- Homér promlouvá poutavým dějem
- dodnes se neví, zda Odysseu napsal opravdu Homér, nebo pouze někdo z jeho "školy"

Námět
- ústní lidová slovesnost a mýty

Hlavní myšlenka díla:
- touha po vlasti a rodině po dlouhém odloučení
- etika (kritika bohů, způsobu života)

Hlavní postavy:
- ithacký král Odysseus – ideální hrdina, vytrvalý, statečný, odvážný, vynalézavý, věrný, miluje rodnou zem, vynakládá nadlidské úsilí v překonávání překážek
- Pénelopé – Odysseova manželka, věrná, trpělivá, oddaná žena
- Télemachos – Odysseův syn, 41 dní pátrá po svém otci
- Pallas Athéna – zasahuje v hrdinův prospěch
- Poseidón – staví se k němu nepřátelsky

Jazyk:
- typické užívání výrazných frází a epitet
- nadsázky a poetická vyjádření, přeházený slovosled (inverze)
- hodně přímé řeči, která je psána zastaralou formou jazyka

Styl:
- umělecký
- druh: próza, žánr: starověký mytologický epos
- vyprávěno er-formou

Kompozice:
- 24 zpěvů (12 111 veršů)
- časoměrný daktylský hexametr

Děj:
         Kniha vypráví o návratu krále Ithaky Odyssea domů z Trojské války. Po vyhrané bitvě s Trojany se vydal Odysseus se svým vojskem na deset let dlouhou plavbu, která rozhodně nebyla bez dobrodružství. Nejprve se posilnili u Kikonů, v tom však hostitelé zavolali z nitra země posily a strhl se veliký boj. Odysseus a ti, co přežili, se vydali na protější břeh, aby doplnili zásoby na břehu obra Kyklopa. Ten však celou posádku i s králem uvěznil ve své jeskyni se stádem ovcí. Aby uvěznění nemohli ven, zavalil obr, lidožrout, jeskyni obrovským balvanem. Odysseus i jeho posádka se snažili balvan odvalit, ale stále se jim nedařilo. Tak král zkusil použít léčku, opil obra vínem a představil se mu jako Nikdo. Potom mu rozžhavenou stranou kyje vypíchl jeho jediné oko. Tak obr oslepl úplně. Ten bolestí velice vykřikl, a když přispěchali na pomoc jeho přátelé a ptali se ho, kdo mu ublížil, odpověděl jim, že Nikdo. Ráno Kyklop vyháněl své stádo ovcí z jeskyně. Odysseus a jeho muži se pověsili zespod ovcí, obr tušil, že bude chtít v nestřeženou chvilku utéct i s muži a tak ohmatával ovce, ovšem pouze na hřbetě, takže se podařilo všem uprchnout. Kyklopův otec Poseidon, vládce všech moří, se dozvěděl, co Odysseus spáchal. Tak rozbouřil moře svým mocným trojzubcem a plavbu králi a jeho posádce velice znepříjemnil.
         Druhý den zakotvili na ostrově krále Aiola, boha větrů. Ten jim nechal připravit velikou hostinu a Odyssea obdařil koženým měchem. Do něj uzavřel všechny své zlé větry. Námořníci byli samozřejmě zvědaví a tak jim nedalo a měch rozvázali. Z měchu vše vyprchalo a způsobilo velikou bouři a nepříjemné chvíle Odysseovi i jeho posádce. Tím se vzdálili od své Ithaky.
         Potom přistavili loď u ostrova Laistrogů, ale ti nečekaně začali na loď házet skály a námořníky vyhnali zpět na moře.
Na dalším ostrově - kouzelnice Kirké, která většinu z Odysseových námořníků proměnila v kance. Odysseovi se mu je, ale nakonec podařilo zachránit.
Když pluli kolem ostrova Sirén, lákaly je svým zpěvem, jako jiné námořníky k útesům jejich ostrova, kde většina lodí ztroskotala, Odysseus přikázal svým mužům, aby si své uši zalepili voskem, ti Sirény tedy neslyšeli, sám se nechal přivázat ke stěžni.
         Po jedné veliké bouři na moři ztratil celou posádku a sám připlul na zbytcích své lodi k ostrovu Ogygii, kde sedm let žil u nymfy Kalipsy.
         Konečně se dostal na svoji Ithaku. Brzy zjistil, že se o jeho krásnou ženu Penelopé uchází mnoho nápadníků. Penelope se nedala a celou tu dobu, co byl Odysseus pryč. Pallas Athéna, bohyně moudrosti a ochránkyně statečných mužů, proměnila Odyssea ve starého žebráka. A tak se šel taky ucházet o přízeň Penelope. Před jeho domem, kde před tím bydlel, ho poznal jeho pes, kterého měl Odysseus rád. Potom chůva podle jizvy, když mu myla nohy. Konala se soutěž o to, kdo se nakonec stane manželem krásné Penelope. Vítězem se stane ten, kdo prostřelí lukem oka dvanácti seker seřazených za sebou. Žebrák je prostřelil hned na první pokus. Podle vyprávění jej nakonec poznala i jeho Penelope. Ten všechny, kdo se ucházeli o její ruku, vyhnal a Athéna mu vrátila jeho původní podobu.

Další zpracování:
- James Joyce – román Odysseus
- opera Odysseův návrat do vlasti (Monteverdi)
                                                                                                                                          
Podobné dílo:
- Hesiodos, Ezop, Sapfó

ČJ MO 12: Publius Ovidius Naso - Proměny



Název díla:

Proměny



Autor:

Publius Ovidius Naso (43  př.n.l.-18  n.l.)

- oblíbený a oslavovaný římský básník

- z příkazu císaře Augustina donucen opustit Řím – 10 let žil ve vyhnanství v Tomidě u Černého moře (Rumunsko)

- jeho učitelem byl Euripidés

- v jeho poezii se odrazily společenské poměry, které nastaly v Římě za 50tileté vlády Augustovy

- byl příslušníkem mladší generace básníků římské poesie, kteří vyrostli už za císařství (neměli vřelý vztah k vlasti a k národu, poezie pro ně představovala zábavu)

- velký znalec žen

- v 11. a 12. nastal ve středověku Ovidiův „zlatý věk“

- další díla: Umění milovat, Listy heroin



Charakteristika díla:

- z latiny přeložil Ferdinand Stiebitz

- inspirace pro mnoho dalších autorů (Pyramos a Thisbé – Romeo a Julie)

- básně seřazeny chronologicky –  od vzniku světa až po smrt Caesara (promění se v kometu)

- psáno daktylským hexamterem



Námět:

- řecká mytologie, díla Vergilia



Téma:

- proměna – většinou za trest, ale někdy i za odměnu (Filemon a Baucis)



Jazyk:

- spisovný, knižní, velmi vybraný

- slovní hříčky, metafory



Styl:

- umělecký

- druh: poezie, žánr: epická skladba

- vyprávěno er-formou – vypráví Ovidius



Kompozice:

- styl básní je velmi rozmanitý – od prostého vyprávění, běžné řeči až ke složitému výkladu, rétoricky dokonalým pasážím, hymnické promluvě

- příběhy na sebe lehce navazují

- 15 knih (částí) – řazeno chronologicky

- kontrast – veselé i smutné příběhy, radost a žal



Čas:

- antika



Místo:

- Řecko, Řím



Podobné dílo:

- Apuleius – Zlatý osel



Děj:

Apollon a Dafné – Amor kvůli sporu s Apollonem zasáhne Apollona šípem lásky, ten se zamiluje do Dafné, krásné víly. Ta je ale zasažena šípem proti lásce, před Apollonem utíká, prosí svého otce, aby ji proměnil ve strom, protože si myslí, že ji tak Apollon nebude milovat. Ten ji ale stejně miluje, strom nazve vavřínem, který bude zdobit hlavy všech římských vůdců.

Filemon a Baucis – Zeus a jeho syn Hermés se vydají do kraje mezi lidi a prosí jako tuláci o nocleh a jídlo. Nikdo jim ale neotvírá, až dojdou k chatrči, ve které žijí staří manželé Filémón a Baucis. Ačkoliv jsou sami chudí, pohostí je jak nejlépe dovedou a dokonce se chystají kvůli nim uvařit i jejich jedinou husu. Bohové se rozhodnou ztrestat sousedy, kteří je nepustili do svého domu. Vezmou starce s sebou na kopec a nechají okolní domy zaplavit vodou. Z nuzné chatrče starců pak vytvoří velkolepý palác se střechou ze zlata. Nakonec splní starcům jejich přání - učiní je správci svého chrámu a když přijde čas, kdy mají zemřít, promění jejich těla ve stromy.



Pýramos a Thisbé – Pýramos a Thisbé jsou sousedé a netrvá dlouho, a mladí lidé se do sebe zamilují. Jenomže jejich rodiče jsou proti jejich lásce. Naštěstí je ve zdi mezi jejich domy malá díra, kterou si zamilovaní povídají. Jednou se domluví, že se setkají v noci u studánky. Thisbé tam dorazí první a čeká na svého milého. Spatří však lvici, která je ještě celá od krve své nedávné kořisti, a chce se napít u studánky. Thisbé uprchne, ale ztratí svůj závoj. Lvice si závoje všimne a rozsápe ho. Potom dorazí Pýramos. Najde zakrvavený závoj, myslí si, že jeho milá kvůli němu zemřela, a probodne se svým nožem. Když se Thisbé odváží vrátit ke studánce, spatří pod stromem, který tam roste, tělo Pýramovo. Poprosí bohy, aby bylo dvěma milencům dovoleno spočinout v jednom hrobě a zabije se. Bohové ji vyslyší, a její popel je dán spolu s popelem Pýramovým do jedné urny.



Sýrinx – Hermés vypráví Argovi příběh o Sýrinx, nymfě, do které se zamiloval Pan. Dívka se raději proměnila v rákos, než aby musela muži podlehnout. Pan si ale z toho rákosu vyrobil hudební nástroj, který po nymfě pojmenoval. Když příběh dovyprávěl, všiml si, že Argo usíná. Hermés tedy Arga uspí úplně, a potom ho zabije. Zeus se potom u Héry za Íó přimluvil, a Héra nymfu pustila. Od těch dob je Íó v Egyptě známá jako Ísida, a říká se, že otcem jejího syna Epafa je sám Zeus.